No, nedá mi to, a musím se s vámi podělit o svou cestu domů.
Byla dobrodružná.
Nejdřív jsme s mým skvělým navigátorem bloudily
po Mělníku.
Vyjet z tohoto krásného městečka nad soutokem dvou řek byl téměř nadminikářský výkon.
Na dálnici D8 směrem Most-Teplice jsme vjely už za tmy.
Resp. . . . řeknu to asi takhle: tma jak v prdeli, kolem sfištěly nadržený kamiony a najednou se ozval ošklivý zvuk. Přistavily jsme miníka
ke svodidlům a zhruba 10 min. čekaly, než bude možný vystoupit.
V přední části UPAD VEJFUK
Celou dobu, co jezdím miníkem se bojím, kdy se mi co vys...e
Nu což - dalších 10 min. hledám po tmě v tašce plné cen z tomboly
baterku.
Následuje práce pro navigátora
Hanka se možná jeví jako křehká a jemná žena. Nicméně v této situaci
projevila srdce vpravdě minikářské. Zavelela, že je menší a pod miníka se vejde a tudíž ten vejfuk odmontuje.
Zbytek si prohlídněte v krátké fotoreportáži.
Vymontovala jsem úchytku zadního okýnka, narvaly jsme tam toho dlouhatánskýho zrádce
a na jeho konec navlíkly blikačku na kolo
Po skvělém výkonu amatérského mechanika Hanku naložily její dcerky,
které jely NÁHODOU ve stejný čas po stejné dálnici ve stejném směru
A já - za zvuku 50-ti traktorů jsem se 70-tkou řítila domů.
Po půlhodině velmi ohlušující jízdy to v minískovi hrklo prdlo a já málem omdlela
DOŠEL MI BENZÍN
Ta malá mrška, která si říká "štěstí" se mi tentokrát přilepila na prdel.
Nacházela jsem se totiž na mírném kopečku (směrem dolů) a k benzince to bylo cca 300 - 400 m.
Tak jsem to roztlačila - naskočila a v tichosti doplachtila k pumpě
Doufám, že teď už jsem plně pokřtěný minikář