Vše začalo miníkářskou idylkou.
S Mekoušem jsme si to spokojeně upalovali krajinou z Olomouce směrem na Chodsko a užívali si poslední jízdy před zazimováním.
Modrá obloha , zapadající slunce , v dáli nad obzorem vznášející se horkovzdušné balóny ,skoro jsem zapomněl vnímat i známý zvuk : „ Du.. du .. du .. du ..du ………“,tankodromu D1.
Z nedělního rozjímání mne na chvilku vytrhla krátká hádka koníků pod kapotou po tankování za sjezdem na Jihlavu ,ale po přidání plynu bylo hned po hádce a já na tuhle příhodu rychle zapomněl a dál si užíval poklidné jízdy.
Pomalu se setmělo a my se přiblížili k hlavnímu městu . Před Prahou provoz zhoustl a poprvé a velice nerad jsem sundal nohu z plynu a zvolnil. Rázem však bylo po idylce, koníci začali okamžitě znovu vzdorovat a chtěli bez hádek pokračovat pouze v úprku pod plným plynem. Srdce se mi zastavilo při pomyšlení na možný infarkt nově instalovaného motoru a stůj co stůj jsem se snažil udržet ho v chodu i při popojíždění v koloně. Statečně jsem pravou nohou držel plyn, levou obsluhoval spojku a brzdu, ale krocení splašeného stáda pod kapotou bylo stále obtížnější. Modlil jsem se ,abych nikde nezůstal na červené, což bylo nahoře vyslyšeno , ale stojící kolona na sjezdu z Barrandovského mostu směrem na Plzeň mi vystavila přímo uprostřed mostu definitivní STOP.
Ztichlý motor odmítal znovu naskočit a při pokusu dovolat se pomoci mobilem,
ztich i mobil. Když se daří, tak se zkrátka daří
Deset minut jsem hledal odvahu vystoupit do tmy mezi kvílení brzd a krkolomné manévry projíždějících aut. Dalších 15 minut trvalo, nežli jsem přesvědčil někoho z projíždějících ke spolupráci. Za tu dobu kolem mne mimochodem projela 3 x městská policie a 2 x státní bez zjevného zájmu nějak pomoci řešit tuto kalamitní situaci ( přesně podle hlášky „ Pomáhat a chránit „).
Tímto děkuji neznámému řidiči dodávky , který mi dovolil zavolat ze svého mobilu odtahovku a po dalších 30 nekonečných minutách čekání na odtah uprostřed smýkajících se vozidel mne tak pomohl z Barrandovského mostu vysvobodit. Za hodinu na Barranďáku jsem zestárnul asi o 20let a první slova řidiče odtahovky byla: „ Teda musím říct šéfe, že když jsem vás tam na tom mostě zahlídnul stát , rozklepal jsem se strachy i za vás“.
Vzápětí si vzpomněl na „nějakého „ Martina, kterému asi před dvěma lety táhnul Mini do dílny a ptal se jestli se neznáme.
Odpověděl jsem , že doufám , že právě Martin Voráč je osoba , která by mne mohla zachránit.
Z automatu na pumpě jsem volal Martina a po hodině jsme se sešli u něho v dílně.
Zkušené Martinovo oko odhalilo problém pod kapotou během 45 vteřin.
D1 tankodrom provedl demontáž šroubu uzavírajícího vstup podtlakového sání vzduchu do karburace a na nás dva koukala jen díra. Dalších 45 vteřin zabralo Martinovi hledání náhradního šroubu ve stole. Za 3 minuty jsem startoval a Mekouš si to jen spokojeně pobrukoval .
Omlouvám se tedy tímto Martinovi, že jsem ho otravoval uprostřed nedělního večera a chtěl bych mu ještě jednou poděkovat za záchranu,nezištnou pomoc a šťastný konec příběhu , který definitivně skončil v jednu ráno uložením Mekouše do jeho pivovarské garáže a mým skokem do postýlky .
Zazvonil zvonec a pohádky je konec
Jirka
sládek chodovarský
Tak je to správné 
ale to mini je tam napsáno před ní 
